Technologie a historie grafiky

GRAFIKA: (řec. Graféin – psát, rýt, kreslit) je obecně charakterizovaná jako označení artefaktů (uměleckých i mimouměleckých), které vznikly ruční (umělecká grafika) i průmyslnou (užitá grafika, reprodukční grafika) metodou tisku.

Grafika je reprodukční druh umění, stejně jako například fotografie, film, video a počítačové umění. V oblasti volného umění to znamená, že za originál se považuje více exemplářů toho samého díla.

Některé novější, méňe tradiční, nebo hraniční grafické techniky (tj. techniky mezi malbou , fotografií a grafikou) tuto možnost mechanického vícenásobného množení obrazu neposkytují a při tisku vzniká jen jeden plně neopakovatelný otisk (monotyp, razítkový tisk, autorské techniky).

Na druhé straně u více moderních rozmnožovacích a kopírovacích technik matrice neexistuje a jednotlivé kopie předlohy obrazu jsou téměř identické. Jsou založené na elektrostatickém, analogovém, nebo digitálním principu.

Techniky grafiky lze rozdělit do tří skupin:

tisk z výšky (dřevořez, dřevoryt, linoryt)
tisk z hloubky (rytina, lept, měkký kryt-vernis mou, suchá jehla, mezzotinta, akvatinta, crayonová čili křídová technika)
tisk z plochy (litografie)

Nejstarší grafické metody a jejich vývoj

Dřevořez

Nejstaší grafická technika, která byla známá již ve starověku. Již v 6.století se v Číně dřevořezem tiskly náboženské amulety a ve 13. století se přes dřevořezové štočky tisklo na plátno. Desky na dřevořez jsou z řezaného dřeva podél kmene na rozdíl od mnohem pozdějšího dřevorytu, který používá desek řezaných napříč kmene.

Při přípravě dřevořezového štočku si nejprve umělec nakreslil na dřevěnou desku kresbu. Dlátky, rýtky a noži se vyberou plochy, které mají být v tisku bílé. Na dřevěné desce, tedy dřevořezovém štočku zůstanou nevyřezané linie kresby. Před tiskem naneseme na desku barvu, přiložíme papír a mírným tlakem se barva na papír obtiskne.

První dřevořezy vznikly kolem poloviny 15.století a témata byla bez rozdílu náboženská. Všechny byly určeny ke kolorování a měly nahradit své předchůdce, barevné miniatury v rukopisech. První umělce dřevořezu neznáme, protože datování nastalo o dost později. Prvním známým dřevořezem je zobrazení sv. Kryštofa z roku 1423. Pravý rozkvět dřevořezu jako knižní ilustrace nastal při vználezu knihtisku. Z dřevořezu se postupně vytrácela kolorovaná barevnost, zato nabývala na umělecké závažnosti. Hlavními centry ilustrovaných knih bylo například Německo, odkud pochází významný autor knižního ilustračního dřevořezu Albrecht Dürer.

Pro napodobení jemnosti mědirytiny objevil v Anglii Thomas Bewick novou formu rytí do dřeva. V této formě je třeba zvolit velmi tvrdé dřevo a řezané napříč. Používal například dřevo bukové. Místo nožíků a dlátek se při dřevorytu používají rydla, kterými se vyberou bílé linie z dřevěné matrice. Tato nová technika se velmi hodila k reprodukčnímu způsobu grafiky a nastal rozmach xylografie, u nás zvaného dřevoryt, využívané nejen v knižních ilustracích, ale i časopisech.

Rytina

Nejstarší technika tisku z hloubky. Obvykle se považuje za nejobtížnější techniku, protože nepřipouští žádnou improvizaci. Základním principem je ostrá čára, kterou je třeba předem promyslet a správně vyrýt. Pomocí ostrého rydla se ryje do kovu, především mědi. Při mědirytu se z desky zvedá tenký drátek vyrytého materiálu a mírně zvednutý kov vytváří po stranách ryté čáry vyvýšeninu. Povrch kolem ryté čáry lze zbrousit, nebo se ponechává a změkčuje při tisku čáru jemným tónem, kterému se říká grádek. Pro znalce je známkou čerstvě použité matrice a bývá velmi ceněn. Síla měděné desky na mědirytinu bývá asi tak 1 mm, u velkých formátů 2 mm a okraje desky jsou zbroušeny, aby netrhaly papír. Při tisku se pod tlakem deska zaryje do papíru takže jsou její okraje viditelně znát. Toto pravidlo je společné všem tiskům z hloubky a lze je spolehlivě určit.

Grafik si různými způsoby naskicuje na desku obaz jemnou jehlou v lehkých obrysech, poté ji zvýrazní rydly. Do hotové desky se vetře barva a suchým hadříkem se pak deska důkladně očistí, aby barva zůstala jen ve vyrytých čarách. Pod válcovým lisem prochází deska pod tlakem na předem vlhčený papír. Papír musí mít silnější gramáž, aby jeho hlavní vlastností bylo dobré sání barvy.

Různé ornamenty a výjevy se ryly do kovu již od starověku, ale bylo to používáno zlatníky jen k dekorativním účelům. Starší italští zlatnící v 15. století dělali otisky na papír svých drobných rytin v kovu k posouzení jejich obrazové účinosti. Název těchto lístků je niello a jsou velmi vzácné. Podobně jako u dřevořezu jsou první mědiryty anonymní, kdy nejstarší datovaný list má letopočet 1446. První význačný mědirytec-umělec je Němec Martin Schongauer a jeho zachovalé tisky jsou již dokonalými uměleckými díly.

Suchá jehla

Má nejblíže k rytině, neprovádí se rydlem, ale ostrou jehlou. Kontrolou práce bývá lehké vetření barvy do desky, což ukáže postup práce. Jehla zvedá po obou stranách čar lehce kov, čemuž se odborně říká grádek a při tisku kresbu změkčuje. Grádek se velmi rychle opotřebuje, bývá tedy v tisku pro znalce cenným.

Jako všechny ostatní techniky, dá se i suchá jehla kombinovat s jinou technikou, jako např. barevnou akvatintou. Tuto techniku zkoušel již A. Dürer, Rembrandt, nebo sochař Auguste Rodin.

Čárový lept

Mědirytina sice dávala vynikající výsledky, ale nedovolovala žádnou volnost, kterou začali grafikové vyhledávat ve formě volnější kresby a měkčímu obrazu. S leptem nastoupila do grafiky chemie. Materiálem je tu opět měděná nebo zinková deska stejné síly jako u mědirytu. Na tu se nanese speciální kryt, směs asfaltu a pryskyřice s voskem. Hotový kryt měl světlou barvu a kresba by v tom nebyla znát, tak se plocha načerní dýmajícími svíčkami. Pro kresbu na krytu se používá ocelová jehla s jemně tupým hrotem. Jehla prorývá kryt, ale ne kov. Hotová deska se ponoří do zředěné kyseliny dusičné, nebo roztoku chloridu železitého. Kyselina leptá odkrytá místa a vzniká zaleptaný obraz. Deska se vyjme z kyseliny, opláchne a osuší. Místa, která mají na tisku působit lehce se zakryjí lakem zabraňujícím kyselině v dalším působení

Litografie

Vynálezce litografie Alois Senefelder pocházel z německé rodiny, ale narodil se v praze. Litografický kámen je velmi jemnozrnný vápenec uhličitý, nalézaný jen na několika místech v Evropě. Na vyhlazenou desku se kreslí obraz jako na papír litografickou tuší, tuhou i tekutou, autografickým inkoustem nebo litografickou křídou. Další možností je nakreslit si kresbu přímo na zvláštní přenosový papír a z něj se otiskne na kámen. Kámen se zaleptá a při tisku přijímají barvu jen mastná místa. Netiskne žádná vyvýšenina nebo vyhloubenina, ale prokreslená plocha. U litografie je nejběžnější kresba mastnou křídou, nazývaná proto křídová technika.

Akvatinta

Vynález akvatinty vyšel z potřeby grafiků tisknout souvislé plochy barvy. Hustým šrafováním se vyplňovaly a stínovaly plochy, ale až akvatinta umožnila tisk plochy v odstupňovaných tónech.
Dříve akvatinty vznikaly asi takto: na kovovou desku byl stejně jako při leptu nanesen pevný kryt, do něj byla vyryta kresba a pak stupňovitě vyleptána do různých hloubek. Kryt byl odstraněn a deska se zaprášila slabým práškem pryskyřice (kalafuna). Nad kahanem se deska nahřála tak, ayb se prášek pryskyřice přichytil k desce, ale nesmí se tavit (v momentě kdy se poprášený povrch začne lesknout, sune se kahan na další části desky). Při leptání vytvořila kyselina na desce jemné jamky. Záleželo na délce leptání, jak měla být plocha tmavá. Takto lze vyleptat plochy od jemné šedi do tmavých odstínů.
Další způsob byl v Anglii zač 19. století. Kryt se z desky neodstranil, ale posypal se zrny mořské soli. Po nahřátí, když kryt změkl, zrna propadla na desku. Sůl se potom vodou vymyla, deska se vyleptala a nakonec se odstranil kryt. Vzácné byly také barevné akvatinty, kdy bylo potřeba použít tolik desek, kolik se tisklo barev.

Měkký kryt – vernis mou

Na desku se nanese měkký kryt, stejný jako při normálním leptu, ale změkčený. Na tenký, jemně zrnitý papír se nakreslí obraz. Nejdřív se upevní deska, poté se na ni upevní papír s kresbou. Tužkou se protlačí kresba měkkým krytem na povrch kovové desky a v místě tlaku odkryje kov. Po odstranění papíru se deska zaleptá, smyje se kryt a vytiskne. Pro lepší výsledek je možné na desku opět nanést kryt a postup opakovat. Do měkkého krytu se dá také otisknout například struktura látek, prstu a dalších materiálů. Měkký kryt se také velmi dobře kombinuje s akvatintou.

Crayonová technika

neboli křídová technika je podobnou technikou jako měkký kryt a dává možnost graficky reprodukovat křídové kresby a pastely. Je podobná tečkovací manýře, ale zachovává si stále charakter linie, i když tvořené po celé šíři tečkami. Deska se potáhne krytem, na němž je vrstva sazí a zakreslí se do ní kresba. Používají se na to zvláštní nástroje, jako kolečko s mnoha ostrými zoubky – ruleta, kulička se zoubky – muleta a někdy i nástroj používaný k tečkovací technice – matoár (mattoire) , to je poloviční kulička s nepravidelnými zoubky. Nástroje jsou používány v různých silách a druzích. Jejimi zoubky se proráží kryt a odkrývají se body čistého kovu. Pokud se silněji zatlačí, vyrývají se přímo do desky. Poté lze leptat a tisknout. Nejkvalitnější tisky crayonovou metodou jsou francouzské, i když jsou dělané většinou velmi smíšenou technikou. Kombinovala se s leptem, akvatintou, někdy i s dřevořezem pro tisk z širokých ploch, nebo pro zbarvení celé plochy papíru.

Mezzotinta

je další technikou tisku z hloubky. Pravá mezzotinta je velmi časově náročná a obtížná, patří spíše minulosti. Při postupu práce je velmi důležitá trpělivost. Měděná deska se musí co nejjemněji rozzrnit skoblinou – ocelovou kolébkou, pak se zrnka odškrabávají a uhlazují hladítkem. Desku je třeba mnohokrát přejít skoblinou úhlopříčně oběma směry. Tento proces skoblení trvá dlouho a je třeba zručnosti, aby bylo pravidlené.

Linoryt

je nejblíže dřevořezu a dřevorytu, jen jako materiál je používáno korkové linoleum. Předkreslený obraz se ryje žlábkovými rydly, vryp není tak ostrý jako u dřeva a linie mají většinou měkčí okraje. Užití této grafiky je dáno hlavně pro velmi plošnou grafiku, jako jsou plakáty a letáky, nebo jako podtisk pod jinou grafickou techniku.

Sítotisk

neboli serigrafie, se hodí k rychlé práci při velikých sériích. Jedná se o přenos kresby fotografickou cestou nejčastěji na látku, která je předem napnutá na dřevěném rámu a obraz se na ni chemickou cestou ustálí. Části, které nechceme tisknout se překryjí papírovou šablonou nebo fotošablonou. Barva se zatře přes síto gumovou těrkou a pro každou barvu je potřeba jedné šablony. Serigrafie je používaná především v užité a průmyslové grafice.

Monotyp

nepatří přesně do grafiky, protože se nejedná o rozmnožovací techniku, ale vzniká jen jeden jediný otisk. Malíř nebo grafik namaluje obraz na kovovou desku a malba se v lisu přenese na papír. V celku výsledek připomíná grafiku, kresbu i obraz. V monotypu nejsou žádné leptané, nebo ryté linie, ale třeba celkově správně odhadnout plošný účinek. Při monotypu se dají využívat k protištění i jiné materiály, jako například látka, provázky aj. Každý tisk je vždy unikátem.

Tisk z koláže

je výsledkem hledání nových cest a prostředků v moderní grafice.Velikou zásluhu na zavedení této techniky u nás má malíř a grafik Františk Emler, který vymyslel i název techniky. Emler lepil na matrici různé reliéní hmoty, ústřižky z látek, kartony a jiné ploché předměty, používající se normálně při koláži. Matrici napustil ještě pojícím lakem a někdy se přidal také plošný podtisk. Výsledkem byly celkem snadno vytisklé velké plochy dekorativního charakteru.